Keson
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Keson, neboli potápěčský zvon, je zdola otevřená nádoba, naplněná stlačeným vzduchem, sloužící k pracem pod vodou.
[editovat] Historie
Ve své nejjednodušší podobě se jedná o nejstarší známé zařízení pro delší práci pod vodou. Je popisován už Aristotelem ve 4. století př. n. l..
V roce 1535 Guglielmo de Lorena vyrobil a použil zařízení podobné moderním kesonům. Potápěčský zvon byl také využit pro vyzvednutí děl bilevní lodě Vasa krátce po jejím potopení v roce 1628.
V roce 1690 navrhl Edmund Halley zvon moderní konstrukce vybavený i okny pro výzkum mořského dna. Vzduch měl být do něj dopravován v zatížených sudech.
[editovat] Moderní použití
Keson byl využíván v devatenáctém a dvacátém století k pracím pod vodou. Díky tomu, že tlak vzduchu v kesonu je stejný jako ve vodě, je možné v něm pobývat bez speciálního skafandru. Ke kesonu je připevněn kompresor, který doplňuje a obměňuje vydýchaný vzduch. Přebytek vzduchu pak uniká kolem okraje kesonu k hladině.
To umožňovalo využívat kesony například pro zapouštění pilířů mostů. Keson byl vyroben z oceli nebo betonu a dělníci uvnitř něho odkopávali podloží. Keson vlastní vahou klesal do vykopané stavební jámy. Po zapuštění do dostatečné hloubky byl keson vyplněn betonem a sloužil jako část pilíře.
Na principu potápěčského zvonu jsou budována i pokusná podmořská obydlí.
Při pracech v kesonu je třeba stejně jako u jiných potápěčských aktivit dodržovat správný postup dekomprese. Jinak hrozí kesonová nemoc.