Finská mytologie
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Finská mytologie je mytologie Finů a jim velmi příbuzných národů, jako jsou například Karelové. Až do 18. století se dochovávala prakticky pouze v ústím podání.
Ve finské mytologii je silný vztah k přírodě a také silná magická tradice, jelikož Finové, někdy v záměně za Laponce, byli považováni za velké kouzelníky.
Z nejznámějších světů vyplývá důležitost lesa, který pokrývá většinu území Finska, a vztah se severem, protože výrazná část země se nachází za polárním kruhem. Objevuje se v ní tedy lesní říše Tapiola a severní říše Pohjola. Jako asi v každé mytologii v ní najdeme i říši mrtvých Tuonelu, kam se dostávají jak dobří, tak zlí lidé, a kde vládne král Tuoni.
Nejvyšším bohem je Ukko, který vládne nebesům a je zodpovědný za počasí. Hrom byl jeho hlas a blesk jeho oštěp. Jeho manželka se jmenuje Rauni. Bohem vodstev je Ahti. Jeho žena se jmenuje Vellamo. Bydlí spolu v Ahtole. Třetím nejdůležitějším bohem je bůh lesa Tapio. Žije spolu s manželkou Mielikki v Metsole, kde stály i tři zámky – pokladnice. Zlaté klíče od nich nosí Mielikki na svém pase. Jejich děti se jmenují Nyyrikki, Tellervo a Tuulikki.
Bohem války byl Tursas. Naopak bohem míru a pocestných byl Ilmari.
První zkazky o mytologii Finů jsou známy z předmluvy k finskému překladu Žaltáře biskupem Mikealem Agricolou z roku 1551. Mnohem později přispěl sběratel ústní slovesnosti a lékař Elias Lönnrot svojí Kalevalou a další lidové dílo obsahující nespočet informací jsou Staré básně finského lidu vydané ve 20. století ve 34 svazcích Splečností pro finskou literaturu.
