Cirkulární dech

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Cirkulační dech (též cirkulační dýchání, cirkulární dech) je hráčská technika používaná při hře na dechové nástroje. Je založená na vytvoření nepřerušovaného tónu využitím ústní dutiny jako dočasného vzduchového rezervoáru.

Tato technika je nejčastěji zmiňovaná v kontextu s hrou na didgeridoo, kde tvoří jednu se základních technik ovládání nástroje. Cirkulační dech bývá s didgeridoo často téměř ztotožňován, ačkoli ze své podstaty ho lze uplatnit při hře na jakýkoli dechový nástroj, který lze rozeznít zásobou vzduchu v ústní dutině.

Pro evropskou hudbu byl cirkulační dech odkryt až ve dvacátém století v souvislosti s rostoucím zájmem o mimoevropské hudební kultury.

[editovat] Princip cirkulačního dýchání

Technika probíhá ve fázích, které jsou až na kriticky důležitou část pochopitelně shodné s běžným dýcháním při hře na dechový nástroj.

• Běžný nádech s převahou abdominálního dýchání
• Kontrolovaný pomalý výdech, tvoření tónu (kontrolovaný jen z začátečníka)
• Ve chvíli, kdy v plicích zbývá již málo vzduchu, naplní hráč vzduchem ústní dutinu
• Stlačováním tváří v podobě měchů vytváří tón ze vzduchu nastřádaného v ústní dutině a mezitím se nosem nadechuje do plic
• Opětovné navázání tónu vzduchem z čerstvě naplněných plic

Při zpěvu nelze využít cirkulárního dechu, protože tón při zpěvu vzniká v hlasivkách.