Auxin

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Strukturní vzorec molekuly IAA. IAA je nejvýznamějším auxinem

Auxin je významný rostlinný hormon (neboli fytohormon). Rostlinné hormony jsou organické sloučeniny vyrobeny v jedné části rostliny, a převáděny do jiné části. Působnost mohou mít kdekoliv během své dráhy, především však v místech, kam jsou transportovány.

Název „auxin“ pochází z řeckého auxein což znamená dloužit se, prodlužovat. Tento název získal díky své schopnosti působit zrychlování růstu ošetřených částí rostlin a zvláště prodlužování mladých částí stonků. Jeho působnost je však značně větší.

[editovat] Zástupci

Za auxin můžeme označit řadu chemických látek, které mají společnou nebo obdobnou biologickou aktivitu i když se chemicky liší.

Nejvýznamějším zástupcem je kyselina indolyl-3-octová (IAA - z anglického Indole Acetic Acid), která je přírodním, tedy přirozeným auxinem a mezi přirozenými auxiny je zřejmě v rostlině zřetelně nejvíce zastoupena a má nejvýznamnější účinek. Dalšími přirozenými auxiny jsou 4-chlor-indolyloctová kyselina, fenyloctová kyselina (PAA) a indolyl-3-máselná kyselina (IBA).

Vedle přirozených auxinů existují také auxiny syntetické, což jsou jiné chemické látky, které se připravují jen uměle, přesto však mají účinek auxinu. Významná je například kyselina naftyloctová (NAA), narozdíl od IAA má výhodu, že je významně chemicky stálejší (i levnější) a přidává se proto často jako účinný auxin do komerčních prostředků na podporu zakořeňování i jiných stimulátorů růstu. Dalším účinným v komerční sféře používaným syntetickým auxinem je 2,4-dichlorfenoxyoctová kyselina (2,4-D), která se často používá do některých desikantů a popř. herbicidů.

[editovat] Hormonální působení

Auxin byl objeven ve třicátých letech 20. stol. na základě své funkce v jevu zvaném fototropismus. Účastní se všech růstových regulací v rostlinném vývoji a pomáhá rostlině zprostředkovat vnější podněty a okolní svět. Jeho přítomnost je zásadní pro jakýkoliv růst.

Auxin není ve všech částech rostliny stejnou měrou přítomný. Převážná jeho část vzniká v růstovém vrcholu a do celého rostliného těla je postupně a v různé míře distribuována. Velká část toku auxinu směřuje od růstových vrcholů dolu až do kořenových špiček.

V nadzemní části působí ve stoncích, kterými auxin směřuje dolu takzvaná apikální dominance. To je proces či jev, jímž rostlina reguluje své rozvětvování. Auxin při ní působí jako inhibitor nového rozvětvování. Je-li růstový vrchol odstraněn, přestane auxin proudit stonkem směrem dolu a laterální pupeny (pupeny po boku stonku) mohou vystoupit z inhibice a postupně nahradit scházející výhon. Znalost tohoto projevu je především prospěšná při řezu stromů a v zahradnické praxi.

V podzemní části rostliny působí naopak stimulačně na zakládání nových laterálních kořenů. Bývá proto, jak již bylo zmíněno výše, nepostradatelnou součástí všech přípravků používaných pro podporu zakořeňování rostlinných stonkových řízků zvláště, a při vegetativním rozmnožování rostlin obecně.

Část auxinu projde vodivými svazky kořene až do kořenové špičky, kde působí jako hlavní organizační prvek při ustavování dalšího směru růstu. Kořenová špička přerozděluje toky auxinu do rostoucích částí kořene v závislosti na gravitaci, kterou je schopna vnímat. Různě přerozdělený auxin odpovídajícím způsobem ovlivňuje rychlost růstu části kořene, do které se dostal a působí tak na určení směru růstu kořínku. Tato růstová reakce na gravitační podnět se nazývá gravitropismus. Kořenová špička obdobným způsobem reaguje i na vlhkost ve svém okolí, za kterou se natáčí (hydrotropismus) nebo překážky, kterým se vyhybá (stigmotropismus).

Souhrnem lze říci, že auxin se účastní jako hlavní signální látka komplexní regulace počtu a rozmístění kořenů v prostoru. Rostlina se snaží maximálně optimalizovat rozložení svých kořenů, aby tím zlepšila svou pozici vůči konkurenčním rostlinám a urychlila svůj vývoj.