Hubbleova konstanta
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Hubbleova konstanta (nebo též konstanta úměrnosti) je veličina, která určuje, o kolik se zvětší rychlost vzdalování (v km/s) vzdáleného vesmírného objektu (zpravidla galaxie), když jeho vzdálenost vzroste o milión parseků (1 megaparsek).
Pro v = rychlost vzdalování vzdáleného objektu v Hubbleově vztahu (Hubbleově zákoně) platí rovněž: v [km/s] = c * z
kde c = rychlost světla a z = velikost rudého posuvu v nm (nanometrech). Velikost rudého posuvu je v tomto případě dobrá pro výpočet vzdálenosti galaxie.
Tento zákon formuloval v roce 1929 Edwin Powell Hubble. K tomuto důležitému objevu astronomie 20. století dospěl Hubble na základě měření rychlosti vzdalování spirálních galaxií pomocí měření rudého posuvu spektrálních čar a různých odhadů skutečných vzdáleností těchto hvězdných soustav. Soustavným měřením rudých posuvů se zabývali astronomové ve 20. letech 20. století na wilsonské observatoři s využitím v té době největšího dalekohledu na světě s parabolickým zrcadlem o průměru 2,5 m. Obrovské rychlosti vzdalování spirálních galaxií změřil nejdříve V. M. Slipher, po něm E. P. Hubble a M. Humason. Hubble jako první sestrojil diagram, který ukázal naprosto jednoznačně lineární vztah obou veličin, tedy ryclosti vzdalování galaxií a jejich vzdálenosti. Proto se tato závislost na Hubbleovu počest nazývá jeho jménem Hubbleův zákon nebo také Hubbleův vztah a konstantě úměrnosti se říká Hubbleova konstanta.
Hlavní článek: Olbersův paradox
Rozpínání vesmíru popsané Hubblovým zákonem úzce souvisí s klasickým astronomickým paradoxem, známým jako Olbersův paradox: Pokud předpokládáme, že vesmír je nekonečný a že obsahuje nekonečný počet rovnoměrně rozprostřených svítivých hvězd, tak každá myslitelná linie přímé viditelnosti by měla nakonec končit na povrchu nějaké hvězdy. Jasnost povrchu není závislá na jeho vzdálenosti, tedy každý bod na obloze by měl být tak jasný, jako povrch nějaké hvězdy. Nicméně nic takového nepozorujeme. Od 17. století astronomové přicházeli s různými vysvětleními tohoto paradoxu: nicméně vysvětlení, které je v současné době všeobecně přijímané, souvisí právě s tím, že v rozpínajícím se vesmíru dochází k rudému posuvu vlnových délek záření pocházejícího ze vzdálených objektů.
